Vzpomínám, jak se chodilo do kina dříve a jak se chodí nyní. Jsem z jednoho okresního pidiměsta, a dobře si pamatuji, že v druhé půlce osmdesátých let a samým začátkem let devadesátých se chodilo úplně na všechno. Ať šlo cokoliv — a mohl to být film sovětský, kubánský nebo třeba horně-voltský (od roku 1985 burkino-fasský ), vždy stál dvacet minut před začátkem promítání před kinem dav lidí. Pak se to trochu změnilo. Nepřestávejte číst, bude následovat i hodnocení tří filmů, na kterých jsem nedávno byl...

Tak tedy kolem roku 1993 jsem si poprvé všiml, že do kina chodí nějak málo lidí. Šel jsem na nějakou skvělost, na kterou jsem se dlouho těšil, a před promítáním jsem zjistil, že je nás v kině pět. Čtyři diváci byl minimální počet, aby se vůbec začalo promítat. Když skončily upoutávky a reklamy, pochopil jsem. Spletl jsem si datum a omylem šel na něco jiného, než jsem chtěl. Ten film byl pěkná blbost.

Od těch dob jsem do kina začal chodit dost zřídka. Možná bych byl schopen vyjmenovat, co všechno jsem mezi lety 1993 až 2003 viděl.

Mojí normou se stal jeden film ročně. Dost často se mi stalo, že jsem se v kině nudil a návštěva biografu mi připadala jako promarněný čas i peníze.

V říjnu se to trochu změnilo. S jednou sympatickou bloggerkou jsem zašel na Kill Billa a od té doby se to s mojí návštěvností biografů trochu zlepšilo.

Dalším filmem byla jakási podivnost jménem 21 gramů. Atmosférou se to podobalo naprosto skvělému zážitku jménem Amores perros, pouze to bylo o dost slabší. Film se motal pořád dokola, témata se řešila velká a silná, ale bylo to všechno nějak příliš komplikované a přehnané. Napadá mě cosi o nastavované kaši. Kdo viděl oba filmy, ví možná o čem mluvím. Abych nezapomněl — na tomto filmu jsem byl sám, v závěru příspěvku ukážu, jak je tento detail důležitý.

Pak jsem zajel na Kill Bill vol.2. Šlo o promítání prvního dílu, pak krátkou přestávku, a promítání druhého dílu. Jelikož jsem o tomto filmu psal již dříve, nebudu to zde rozebírat. Abych nezapoměl, na tomto filmu jsem měl zase jiný sympatický dámský doprovod, v závěru příspěvku ukážu, jak je tento detail důležitý.

Dalším filmem bylo dílko, které se jmenovalo Želary. Abych řekl pravdu, nic moc jsem od tohoto filmu nečekal. V rádiu jsem slyšel několik rozhovorů s režisérem a herečkou hlavní role, a vzpomněl jsem si na přísloví, že samochvála smrdí. Šel jsem tedy na filmovou produkci a očekával nějakou limonádičku, on + ona a do toho nepřízeň osudu, drsná doba, drsní lidé, city a podobně. Jaké bylo moje překvapení! Na film se dalo velmi dobře koukat. Vůbec to nebyla pitomost, jak jsem očekával. Pouze mi vadilo, že tam pořád chlastali nějakou slivovici nebo co, tohle pití v poslední době nemohu ani vidět! A ještě jedna malá výhrada — děj šel možná smrsknout do polovičního času. Na filmu jsem byl s ještě jiným dámským doprovodem než na předchozích produkcích, v závěru příspěvku se ukáže, že jde o dost podstatný detail.

Posledním filmem byl japonský trhák Samurai. K tomu se váže veselé vyprávění, které jsem později vyslechl v tramvaji. Vím, cizí hovory se neposlouchají, ale když ty holky se bavily tak nahlas!
"Včera jsme byli na nějakym filmu Samuraj nebo jak se to jmenovalo."
"A co, dobrý."
"Jo, my jsme hodinu koukali a pak říkali si, jak je ten Cruise maskovanej, že nejde poznat."
"A byl nakonec poznat?"
"Ne, tohle byl úplně jinej film, Cruise v něm vůbec nehrál!"
Takže neplést si "Posledního Samuraje" a "Samuraje" Já byl na tom druhém, ve kterém hezounek Cruise neúčinkoval.
K ději filmu: Šlo o to, že nějaký slepý masér, který se umí sakramentsky ohánět mečem, jde do nějakého městečka. Tam se potká ještě s dvojicí sourozenců, chlapcem a dívkou, kteří se maskují za geiši (společnice), dále potká náruživého hráče kostek, nějaké lidi v hospodě a podobně, prostě děsný galimatiáš. To všechno proložené výbornými bojovými scénami. A několika podivnými záběry, které jsem sice nepochopil, ale které jistě tvoří vrchol filmu a patrně se jedná o narážku na nějaké umělecké dílo, které neznám.
Pokusím se stručně popsat: na cestě jde slepý masér, hlavní hrdina. Naproti němu jde banda lidí, kteří v nosítkách nesou někoho významného. Skupina se míjí s masérem — a k ničemu nedojde (k žádnému souboji ani komunikaci). A do toho na poli pod cestou kope motykami tlupa čtyř nesmírně podivných postaviček. Každý kope jinak, žádné brázdy, žádný řád, každý kope jak ho napadne. Střídají se záběry kamerou na postavičky, na hlínu, na motyky. Prostě něco neuvěřitelně uměleckého, to se musí vidět.
V jedné s pozdějších scén je vidět ty samé postavičky, jak na tom samém poli hopsají v bahně a pak se začnou rozpustile pošťuchovat. Prostě šílenství. V závěru filmu tyto osůbky stloukají konstrukci baráku, zase strašně podivně, každý buší sekerou do dřeva jinak (pravda, jeden má hoblík), vše v přibližně rytmu bum-bum————-bum———bum-bum——bum, a každý jinak, prostě totální chaos a vyšší filmové umění. Na mě ta scéna udělala hluboký dojem, přestože jsem ji nepochopil.
Celý film mi připomínal pohádku o pejskovi a kočičce, jak vařili dort.
Vezměte trochu podlého vraždění, něco pomsty, krapet překvapivých zvratů, šílené postavy, moudré hrdiny, padouchy a dobrodince. Nějakou tu bojovou scénu, krutost a nenávist. Celkem šťastný konec, pár překvapivých odhalení. To všechno smíchejte do jednoho dvouhodinového filmu a máte co dělat, aby vás z toho jako diváka nebolela hlava.
Závěrečná bubnovací-stepovací rozjuchaná děkovačka, kdy všichni herci šíleně křepčí a tlemí se jak leča, je jen pěkně červivou třešničkou na dortu podivné chuti.
Na filmu jsem byl s jedním kamarádem, jak se říká z mokré čtvrti. Tedy s kumpánem, se kterým často zajdu na pivo. Tato informace bude mít v závěru příspěvku svůj význam.

Shrnutí 1: za poslední půl rok jsem viděl zhruba tolik filmů, jako před tím za pět let. Proto také ten nadpis. Jsem docela rád. Jak říká můj kamarád zoologický zahradista „lepší než sedět doma, ne”?

Shrnutí 2: jak dopředu poznat, jestli film, na který jdu, bude dobrý nebo ne? Zkoumal jsem daný problém a analýzou předchozích pěti návštěv biografu došel k následujícímu závěru:
nejotravnější a nepříliš dobré filmy jsou ty, na které jdu sám. Vůbec to nesouvisí s kvalitou doprovodu. Je to prostě shoda okolností.
Slabé, ale zábavné filmy jsou ty, na které jdu s nějakým kamarádem.
Výborné filmy jsou ty, na které jdu s dámou, ženou, dívkou.
Jeden by řekl, že se jedná o náhodu. Ale snad byste na náhodu nevěřili... Statistika je neúprosná a umí odhalit souvislosti značně překvapivé. Takže příště do kina nikdy sám ani s žádným chlapem. Chci přece za své peníze vidět dobrý film.

Poznámka úplně na závěr: k filmu 21 gramů jsem ještě před shlédnutím tohoto veledíla četl pochvalnou recenzi. K filmu Želary jsem ještě před shlédnutím tohoto veledíla žádnou recenzi nečetl, to samé platí i pro film Samurai. Moje hodnocení tedy není ovlivněno názory kritik, kritiků, recenzí a recenzentů, s nepatrnou výjimkou filmu 21 gramů. Kde se však můj dojem s dojmem recenzenta dost rozchází.