Pro připomenutí: v Prvním dílu Velkého putování jsem popisoval 132 kilometrů dlouhou cestu přes hory, v protivětru, za nepřízně živlů. To jsem ještě netušil, že to byla příjemnější část cesty...

Ráno jsem vyjel ze Žďáru nad Sázavou asi v 9 hodin. Čím to je, že pokud nespím doma, budím se sám od sebe velmi brzy? Protože vstávat v 8 hodin je u mě velmi brzy, pokud se jedná o volný den.

Vyrazil jsem směr Mikulov, a těšil se, že Vysočina brzy skončí, a já už pojedu jen z kopce dolů.

Ani protivítr (ano, stále jižní vítr) nebude vadit.

Nesmysl. Jižní vítr stále sílil. A kopce byly horší a horší. Nahoru, několik kilometrů prudkého stoupání, mnoho desítek minut usilovného šlapání, a pak dvouminutový sjezd, a zase stoupání, sjezd, do toho protivítr, prostě hrůza.

Tortura skončila v Moravském Krumlově. To jsem toho už měl opravdu dost a chystal jsem se koupit papír a tužku za účelem sepsání poslední vůle. Je možné odkázat majetek psovi?

Po Krumlovu (mimochodem, dozvěděl jsem se, proč Krumlov, to si zase zamachruju až přijde správný čas) už zbyly jen rovinky a já se kolem osmé večerní zjevil v Mikulově. Vyčerpaný, ale šťastný. Mimochodem — najel jsem 132 kilometrů, přesně stejně, jako den před tím.

Nechoďte v Mikulově do irské hospody O'Hara. Vaří dobře a pivo není nejhorší. Ale personál se zřejmě rozhodl každý den překonávat rekordy v pomalosti obsluhy.
"Jídlo máte za 140 korun" ohlásila ultra pomalá dívčina po padesáti minutách našeho mávání lístkem.
"OK, tady mám kupón na 15% slevu".
"Moment, tak to si musím dojít pro kalkulačku".
Za 30 minut...
"Tak jsem tady. Sakra, jak se těch 15% počítá...?"
"Nepočítejte to, sleva bude 21 korun".
"Aha, díky".
5 minut počítání...
"Nojo, fakt, 21 korun sleva!".
Obsluha odběhne vrátit kalkulačku a za 15 minut se vrátí zkasírovat nás.

Být taková hospoda u nás, kde bydlím, do týdne zkrachuje. Inu — jiný kraj, jiný mrav.

Pokračování příště. Máte se na co těšit, budu psát o městě rváčů.