A činí tak způsobem podivným. Kdybych s ní měl pracovní pohovor já, asi bych se s ní 5 minut bavil. Pak bych poděkoval za návštěvu a nakonec poslal mail, do kterého bych napsal něco jako „litujeme, ale našli jsme vhodnějšího uchazeče”. Jak jsou vůbec lidé schopni uvažovat? Jaké myšlenkové pochody jim probíhají hlavou? Asi žádné.

Včera při obědě:
Obsazení: já a kamarádka, 27 let — studentka nějaké divné VŠ, nechápu jak někdo může v 27 letech ještě studovat školu a nic jiného nedělat. A mít prázdniny. Ne pracovní prázdniny, ale bohapustou flákárnu. Představy kamarádky o životě, vesmíru a vůbec jsou poněkud naivní, naprosto odlišné od mých. Kamarádka je prostě taková skleníková květinka.
Kamarádka (dále jen K): „Hele, já sháním nějakou práci, nevíš o něčem?”
Já (dále jen J): „No a co bys chtěla dělat, co umíš?”
K: „Já bych ráda dělala tu počítačovou grafiku. Ve škole jsme zkoušeli dělat něco ve Flashi, Tak jsem to zkoušela a asi by mě to bavilo.”
J: „A zkoušela jsi to už někde?”
K: „No zkoušela. V nějakym grafickym studiu. Ale už nevim jakym.”
Tak milá kamarádka shání práci a neví kde byla. To nám to pěkně začíná.
J: „Ty ani nevíš, kde jsi se byla ptát? A nepamatuješ si třeba něčí jméno?”
K: „Jo, pamatuju, ten člověk měl takový divný jméno. Jmenoval se Čtvrtkrál.”
Jméno jsem změnil, pochopitelně. Nicméně pravé příjmení toho člověka je v oboru velmi známé. A bylo mi také jasné, že se kamarádka byla na práci ptát v jedné z největších firem v oboru.
J: „Hele, nebyla to firma Největší Typografické Studio s.r.o. ?”
Jméno firmy jsem také změnil. Ale trefil jsem se.
J: „A jak jsi přišla na to, že tam chtějí někoho kdo umí ve Flashi?”
K: „No já nevim. Když jsou grafický studio...”
Pak se mě ta kamarádka zeptala, jestli se jí po nějakém místě nepoptám. Uhodla. V tomto oboru znám asi každého, kdo něco znamená, a dost lidí z oboru zná mě. A nemám důvod se kompromitovat tím, že budu doporučovat hodné a milé kamarádky, které jsou ale úplně mimo.

No a abych to shrnul. Celé mi to nejde do hlavy. Někdo shání zdroj příjmu, chce budovat kariéru, a ani si nezjistí, čím se firma, kam jde na pohovor, zabývá. A za týden už ani neví, kde byl(a).

Jsem trošku starší než ta kamarádka. Přesto bych si troufal zařadit se s ní do jedné generace. A protože toto není ani první a zřejmě poslední případ podobného uvažování, nezbývá mi, než konstatovat, že se ve své generaci nevyznám.

Znám však dost lidí přibližně mého věku, kteří jsou soudní a používají mozek ve chvílích, kdy je to záhodno. Všechna čest.

A pro ostatní kamarádky, které shání práci: tento příspěvek rozhodně není o vás. Opravdu.