Nejen gladiátorův život závisel na tom, jestli bylo více palců v aréně nahoru nebo dolů. I můj život několikrát závisel na tom, jestli umím správně zamávat zvednutým palcem. I když... o život asi nešlo.

Příručku o stopování napsal moc pěkně třeba Yuhů. Ne se vším, co popsal, naprosto souhlasím, přesto toto veledílo doporučuji k přečtení každému zájemci o tento velmi rychlý způsob dopravy.

Když jsem byl mladší, nastopoval jsem se až až. Vzpomínám na svůj první stop v životě, v mých šestnácti letech. Někde jsem se zapovídal s kamarádem a bylo už pozdě. Bylo to v městečku asi 17 kilometrů od mého bydliště. Už jsem se chystal na vlak, ale pak jsem si řekl, že bych mohl zkusit stop. Postavil jsem se k silnici, blížilo se auto, já mávnul, auto zastavilo a dovezlo mě domů. Tak jsem si řekl že mám asi talent a najezdil tímto způsobem tisíce kilometrů.

Později, když už jsem disponoval automobilem, jsem to samozřejmě vracel a bral stopaře na potkání. Nikdy jsem neměl ani náznak nejmenších problémů, ať už jako stopař, tak jako ten, kdo stopaře veze.

Jel jsem různými vozy, od luxusních Mercedesů po Trabanta, kterému padaly boční dveře (on Trabant ve verzi „limuzína” ani jiné dveře než boční nemá).

Vezl jsem i lidi divné, možná blázny, ale nikdy jsem neměl sebemenší pocit ohrožení nebo dokonce nebezpečí.

Vzpomínám na jeden stop v srpnu 1991 z Tábora do Prahy. Vracel jsem se z překrásné dovolené — nebo vlastně ještě prázdnin. Sjížděl jsem s partou známých na kanoi Lužnici a na konci rekreace už mi nezbývaly peníze. Tak jsem se v Bechyni postavil k silnici a hurá na to.

Do Tábora to byla pohoda. Jel jsem dvěma auty, pokaždé mě vzalo nejpozději patnácté, prostě standard.

V Táboře přišel zlom. Později jsem se o tom bavil s více stopaři, a všichni mi potvrdili, že ta silnice z Tábora na Prahu bude asi zakletá. Řidiči tam prostě neberou.

Když stopuji, nemám ve zvyku stát na místě. Stále jdu dopředu. Osvědčilo se mi to, člověk se tolik nenudí a připadá mu, že dělá něco užitečného.

Z Tábora jsem ušel pěšky možná třicet kilometrů... Katastrofa, to se mi nikdy před tím ani potom nestalo. Už se stmívalo, já téměř rezignoval a vyhlížel místo, kde přespím (měl jsem s sebou spacák). Ještě mávnu na poslední auto a vyrazím k lesu najít místo na spaní. Mávnu, a auto zastavilo. Byl to starý Ford, nevím přesně jaký, vím ale přesně, že od té doby mám Fordy rád. Mimochodem — nesnáším Fiaty, za celou mou stopovací kariéry mě svezl jen jeden.

Fordista mě naložil a začali jsme se bavit. O všem možném. Jsem rád, když narazím na hovorného řidiče, cesta pak rychle utíká.

Konec jízdy byl neobvyklý.
"Proč vlastně jedeš stopem?"
"Došly mi prachy, už mi zbejvá jen na cestu vlakem z Prahy do Xxx."
"Tady máš deset korun a dej si na mě na nádraží pivo."
"To přece nejde, to nemůžu..."
"Neser mě a vem si to. A koukej si to pivo dát."

Dal mi deset korun. Za to byly v té době čtyři piva. Tak jsem si je koupil a vypil.

A poslední rada na závěr. Někomu to bude připadat jako hloupost, vtip nebo recese, ale mě se to osvědčilo naprosto neuvěřitelně.

Při stopování dejte na viditelné místo ručník! Ne, nejsem zblblý ze slavné knihy, po které se tyto stránky, které právě čtete, jmenují. Opravdu to funguje, a to až překvapivě!

Už jsem nestopoval několik let... Je na čase sbalit batůžek, viditelně umístit ručník a mávnout. Abych věděl, jestli jsem ještě ve formě.

Svezete mě?