Dnes jsem měl v podstatě volný den. A když mám volný den, dostanu obvykle chuť na něco neobvyklého k jídlu, nevím čím to je. Dnes převládala touha po Přesňácích. Přesňáky se vaří 250 kilometrů od mého domova.

Někdy mám také naprosto iracionální touhu něco nesmyslného si dokázat. No a zrovna dnes jsem si chtěl potvrdit, že jsem stále takový stopařský pardál jako zamlada. Peníze na cestu mám, kdybych jen trochu chtěl, tak si půjčím i auto. Ale já chtěl vědět, jak na tom jsem.

Tak jsem se rozhodl obě touhy (a ještě jednu, o které nebudu psát neb vám po ni nic není) spojit.

Poslyšte tedy příběh o velkém stopařském putování za Přesňáky.

Vyrazil jsem z domova v 10:20 dopoledne.

Mezihra — odhodlání
Nejprve naprosto zásadní rada pro stopaře. Pokud už se odhodláte jít k silnici a mávnout, běžte tam s tím, že prostě pojedete. Pokud si budete říkat něco jako „nevim nevim, jestli to byl dobrej nápad jít stopovat” nebo dokonce „asi mi nikdo nezastaví”, tak se na to vybodněte a jeďte jinak, nebo zůstaňte doma.

Kapitola první — rockerův Mercedes.
Stál jsem u silnice už celých sedm minut. Minulo mě dobrých dvacet aut, prostě katastrofa. Když se objevil on, stříbrný Mercedes éčkové řady. A pochopitelně zastavil, Mercedesy totiž, na rozdíl od pitomých Fiatů, berou.
Uvnitř seděl byznysmen ve věku tak padesáti let. Bílá košile, kravata. Pečlivě oholený, upravený, štíhlý chlapík.
Dali jsme se do řeči a já se nestačil divit. Dozvěděl jsem se třeba, že ten pán nebere stopaře. Proč vzal mě, to nedokázal vysvětlit.
Pak pustil nějaké cédéčko. A já slyšel slavný punkáčský Visací zámek.
"To posloucháme Visáče?" ptám se jen tak pro formu.
"Ani nevím, to je cédéčko z Rock for People, já tam každej rok jezdím."
Bomba. Milionář, který má nejluxusnější provedení éčkového Medvěda a kombika Mondeo od pana Forda, si na sebe jednou za rok vezme křiváka, obuje těžký boty a vyrazí za bigbítem. Fantazie. Krásně jsme si popovídali o hudbě, ale pán bohužel za 25 kilometrů odbočoval z mé trasy.

Mezihra druhá — pochod Kolínem
Nejhorší na stopu je, když vás někdo vyhodí na opačném konci města, než potřebujete. Než město projdete, strávíte zbytečně mnoho času. Já takhle zabil dobrou půlhodinu.

Kapitola druhá — ajznboňák na vedlejšáku.
Na konci Kolína jsem mával příšerně dlouhých 6 minut. Než zastavila dodávka. Pán mi nabídl odvoz ke Golčovu Jeníkovu, s radostí jsem nabídku přijal.
Dali jsme se do řeči a já se nestačil divit. Dozvěděl jsem se třeba, že ten pán nebere stopaře. Proč vzal mě, to nedokázal vysvětlit.
Cestou jsem poslouchal obrovské množství nářků a lamentování nad příšernou nekvalitou řemeslníků a stavebních firem, tedy neštěstí to je pokud stavíte barák. Pak jsem ještě zaregistroval, že ten řidič je mašinfíra, co má jako bokovku autodopravu, a už tady byl Golčův Jeníkov a rozloučení, během kterého jsem stačil omylem skopnout nezajištěný a nezadělaný kanystr s naftou.

Mezihra třetí — z kopce, do kopce nebo na vrcholu?
Pokud stopujete, nezkoušejte to z kopce. Auta se snaží to rozjet a nebudou chtít stavět. Nestopujte ani do kopce, auta jsou ráda, že mají nějakou rychlost a setrvačnost a nezastaví vám. Stopujte na rovině nebo na vrcholu. Na kopci mají totiž řidiči dobrý pocit že vyjeli. Jako třeba...

Kapitola třetí — řezníci.
Mladí kluci. Určitě mladší než já. Vezli v dodávce nějaké maso. Bylo načase, že zastavili, stopoval jsem dobrých deset minut... Byla to celkem nuda. Oba pánové dělali celou cestu tři věci: hodnotili automobily (vesměs kladně), hodnotili ženy a dívky (vesměs vulgárně) a telefonovali nějakému Jindřichovi. Ale vzali mě až k Jihlavě!

Mezihra čtvrtá — nájezdy na dálnici
Pokud se dostanete k dálnici, nestopujte na ni. Málokdo vás vezme, auta jsou rozjetá a na rychlostních komunikacích se nesmí zastavovat. Použijte raději připojovací pruh, auta jedou pomaleji a je jich také dost.

Kapitola čtvrtá — Novosadský mlčenlivec.
Strašné, katastrofa. Stopuji už aspoň devět minut a pořád nic!!! Nezbývá, než se uchýlit k nejspolehlivějšímu triku. Rozepínám batoh, vyndávám ručník a přehazuji ho přes ten batoh. Okamžitě zastavuje kamion a nabírá mě.
Je to cizinec, Srb z jugoslávského města Novi Sad.
Moc si nepopovídáme. On umí srbochorvatsky a německy. Neumí česky a anglicky. Já umím česky a trochu anglicky. Neumím srbochorvatsky a německy. Ale jakž takž se domluvíme.
V městě, o kterém někteří tvrdí, že tam žijí divní lidé nebo že obyvatelé mají metropolitní komplex Jugoš zastavuje, aby rozměnil koruny na Eura a natankoval. Domlouváme se, že se sejdeme za půl hodiny u auta, nebo že to zkusím dál.
Nic nestavělo, tak jsem se vracel k Jugošovu autu a na poslední chvíli ho stihl. Vzhůru dále, Přesňáky se blíží.
Za půl hodiny jsem vysedal téměř u cíle.

Mezihra pátá — křižovatky
Stopujte za křižovatkou, i kdybyste si kvůli tomu měli zajít třeba kilometr. Jinak na vás budou řidiči mávat, naznačovat směr cesty a stejně nezastaví.

Kapitola pátá — u cíle
Byl jsem asi 4 kilometry od města, kam jsem se chtěl dopoledne dostat. Bylo 16 hodin. Zvedl jsem ruku a konečně se dnes stop aspoň trochu vydařil, zastavilo druhé auto. Z města jsem se vydal k Přesňákovému Night-klubovému motelu, kde tu pochoutku vaří a bylo to. Pak že to nepůjde! Poslední úsek cesty jsem šel pěšky, automobily jsem se ten den najezdil až-až.

Po chutné večeři jsem byl dopraven na vlak a v jedenáct večer byl doma. Vlakem jsem jel proto, že jsem měl stopování už plné zuby a stmívalo se. A taky proto, abych se mezi Pardubicemi a Kolínem zapojil do krásného rozhovoru, o kterém snad někdy příště.