Hurá, hurá! Vím, co mi je. Dneska mi to jen tak mimochodem prozradila paní masérka. Taky jsem tohle ráno udělal věc pro mnohé normální, pro mě však strašnou... ale o tom až nakonec. Hlavní je, co jsem vyslechl během rehabilitace. Byly to komentáře k současné situaci.

Nebudu nijak komentovat, jen napíšu, co jsem slyšel. A doslova to také asi nebude, přeci jenom nemám sloní paměť.

Rozhovor 1. Účastníci: stará paní (SP), masérka (M), mladý masér (MM)

SP: „A ta jeho žena, no to je úroveň! Co myslíte?”
M: „Strašný, no.”
SP: „Žejo, vona řekne do televize, že jejim životnim cílem je bejt bohatá!”
M: „Nojo, ať je bohatá, ale řikat, že to je životní cíl?”
SP: „A ten Škromach! To je hovado! Von jezdí den na vozejku a dělá ze sebe hrdinu.”
MM: „Žejo. A zkusil si pochcat se na tom vozejku? To se hodně lidem stává.”
M: „Přesně! Jezdit na vozejku jen tak, a jen jeden den, to by zvládnul kdekdo. Ale uvědomuje si ten pitomec, jaký problémy vozejčkáři vubec musej řešit? To si fakt myslí, že tim, že jeden den bude jezdit tam, kde mu stejně každej bude umetat cestu, něco dokáže?”
SP: „A ten Gross, to je blbeček, co? Voni se ho zeptaj, jaký má znalosti angličtiny a von řekne, že u nich doma umí anglicky jeho dcera. To řekne premiér!”
MM: „A co ta Emmerová? To je dílo, co?”
SP: „No to teda! Vona řekne vo nějaký nemocnici, že by si tam nenechala ani vostříhat nehty! To řekne ministryně zdravotnictví o nemocnici! Taková neúcta k lidem co tam dělaj!”

A dnes proběhl kratší rozhovor číslo 2. Účastníci: masérka 1 (M1) a masérka 2 (M2)

M1: „Tak aby zakázali nonstop zastavárny, to ne. Ale schvalovat voloviny, to je užije!”
M2: „Jo. Stejnak každej ví, že se do těch zastaváren nosej jen kradený věci, kór třeba ráno ve tři.”
M1: „Jo. Ale pak chtěj schválit, aby se nesmělo nakupovat v obchodech v noci a o svátkách.”
M2: „Přesně! Taková pitomost může napadnout jen úředníka, co dělá do čtyřech.”
M1: „Tak. Ale že plno lidí musí dělat třeba do osmi a pak si rádi nakoupěj...”
M2: „A že v těch obchoďákách dělaj třeba studenti, co si rádi přivydělaj, a voni jim teď ten výdělek chtěj sebrat. Přece když tam někdo nechce dělat v noci, tak tam nepude. Proč to určovat zákonem?”
M1: „Přesně. Takhle maj lidi aspoň nějakou práci, a pak nebudou teda mít nic.”
M2: „Jo. To je ten jejich slavnej boj s nezaměstnaností. Lidi sou rádi, že maj aspoň něco. Ale škoda slov. To zase vymysleli ňáký úředníci.”

Není až tak špatné, poslouchat názory ostatních. Kteří patří do úplně jiné kategorie profesní, věkové i sociální. Další pozitivum mých zádových problémů. K těm dvěma rozhovorům nebudu zaujímat žádné stanovisko, prostě jsem napsal co jsem slyšel.

A ta strašná věc nakonec, abych nezapomněl.

Ráno jsem asi 8 minut lezl z postele, 4 minuty se belhal na záchod (od postele tak 4 metry), 12 minut se oblékal (ponožky, trenky, košili, kalhoty), 3 minuty se obouval atd... Tak jsem... ne, je to strašné... Ale ano. Tak jsem si vzal tabletku. Jmenuje se to Ibalgin (Ibuprofenum). Trochu to pomohlo, aspoň mohu chodit.

Ale já nechci jíst žádné tabletky. Mě je to odporné! Možná jsem magor, ale tahle léčba mi vadí. Já chci být zdravý, a ne tlumit projevy nemoci. Ach jo. Při bližším zkoumání svého okolí jsem zjistil, že pár lidí trpí různými nevyléčitelnými nemocemi, a nic než prášky už jim stejně nepomůže. A že na těch lécích budou závislí třeba několik desítek let.

Asi jsem si zdaleka nesáhl na dno, jinak bych tyhle divné pocity viny z jedení tabletek neměl. Tak