Nebo lépe můj pohled na věc. A také jestli mě vaše odpovědi překvapily nebo ne. Ne!

V jednom z předchozích příspěvků jsem vám položil nesmyslnou, ale zajímavou otázku. Pro připomenutí: Někdo vám nabídne strávit rok na nějakém místě, kde se budete mít jako v ráji. Všeho dostatek, jakékoliv myslitelné rozptýlení nebo slasti ihned k dispozici. Ale po roce byste se vrátili do normálního života a všechno zapomněli. Ani byste nevěděli, že jste někde byli. Přijali byste nabídku?

Nedávno jsem tu samou otázku položil třem holkám kolem dvaceti let. Jejich odpovědi byly stejné. „Jasně, že bychom nabídku přijaly, to by byla paráda, rok si užívat života!”

Abych řekl pravdu, tak mě tahle odpověď velmi překvapila.

Vaše odpovědi, ať už byly jakékoliv, mě zaujaly.

A teď můj pohled na věc:

Samozřejmě, že bych nepřijal.

Za prvé bych ztratil rok života. Jak uvedli i mnozí z vás. A co si nepamatuji, jako bych neprožil, souhlasím.

Ale to není hlavní důvod.

Představte si, že se dostanete do ráje. Na rok. Já bych si půl roku fakt užíval všeho, co by mě napadlo. Ale po půl roce by mě asi začalo napadat, že se doba v ráji krátí. Že ještě šest měsíců, a já se vrátím do drsné reality. A každým dnem bych si to uvědomoval víc a víc. Poslední týden v ráji bych se asi zbláznil z představy, že to končí.

Viděl jsem kdysi jeden pěkný film. Jmenoval se „Byl chutný, ten můj Francouz”. Bylo to o francouzském námořníkovi, kterého při nějaké šarvátce zajmou indiáni. Ti mu rovnou řeknou, že s nimi bude rok žít, dopřejí mu všechno pohodlí, které budou schopni nabídnout. A že dokonce „zdědí” manželku, půvabnou indiánku, po bojovníkovi, kterého zabil. Ovšem mělo to háček. Také mu řekli, že ho přesně za rok zabijí a snědí.

Nebudu vás napínat. Francouz se snažil z toho ráje uprchnout, ale nepovedlo se mu to. A tak ho za rok zabili a snědli. A jeho indiánská manželka si pochutnala na krku, to si také pamatuji.

Tak a takhle já uvažuji pořád. Teda, to jsem případ