Pokud pod tímhle titulkem očekáváte nějaké pikantnosti z polosvěta spojené s historkami z mejdanů, budete zklamáni. Půjde o opravdovou jízdu v noci. Autem.

Nevím jak vy (teda u Egiho to vím...), ale já rád jezdím autem v noci. Už od malička. Vzpomínám na to, kterak jsme se sunuli po dálnici D1 v rodinném automobilu Schade 105 rychlostí jen o málo vyšší než byl model vozu. Bylo po půlnoci, dálnice byla prázdná, řídila máma a poslouchala nějakou country muziku, já seděl vedle ní a díval se před sebe. Například na mlhu, která jakoby stála na kraji dálnice a do silnice lezla jen ve chvíli, kdy nejelo auto...

Vzpomínám si matně na noční cestu po dálnici směrem k Budapešti. Vzpomínám si na noční (časně ranní) jízdu Rumunskem. Vzpomínám si na to, jak nám v noci v Jugoslávii vystoupil z lesa před auto jelen s parohama jako kráva... Teda... jako... prostě s velkejma parohama!

Spíš jen v záblescích paměti lovím okamžiky, kdy mi byly tak čtyři roky a já jel autem s babičkou a dědou do Prahy na letiště... Pohled na noční svítící město a neony byl pro mne fascinující. (Nezapomeňte, psal se rok 1977!)

Nikdy jsem neholdoval měšťáckému modelu života, podle kterého se ráno vstává, ve dne pracuje a v noci spí. Hlavně ta třetí část mi dělala problémy. Snad ve mně zůstalo něco z téhle atavistické fascinace nočními cestami autem.

Jakmile se mi naskytla příležitost jet autem v noci, vždy jsem ji využil. Dokud jsem byl spolujezdec, věděl jsem, že mou povinností je udržovat pozornost řidiče. Vypěstoval jsem si podivný reflex (a nejsem sám, jak zjišťuju) — jakmile v noci sednu do auta, jsem čilý jako ryba! Když jsem se pak stal sám řidičem, tak mi tenhle reflex zůstal. Zaplaťpámbu! Manželka je totiž coby spolujezdec mlčenlivá, na výzvy „něco povídej...” odpovídá buď Nevím co bych měla říkat nebo hm... A poslouchat v noci nějaké FM rádio? To je snad příjemnější ten mikrospánek...

Rád jezdím v noci. Sednu do auta a v duši se mi rozhostí určitý klid. Jsem naprosto bdělý, ovšem nikoli tak moc ve střehu jako ve dne. Jedu víc uvolněný... Jednak jezdí na silnicích míň aut — ne snad že bych se v hustém provozu bál, to ne, ale rapidně klesá pravděpodobnost srážky (obrazné i skutečné) s blbcem, co musí nutně předjíždět nebo musí být někde nutně rychleji.

V noci, mimo jiné, spí 99.99% čepičářů a kloboučníků. Kolem desáté občas potkáte ještě nějakého opozdilého kloboučníka, který se vrací zpátky do doupěte (kdyby ho zastihla noc, tak by zkameněl, bohužel zkameněl by přímo za volantem), ale čím víc se blížíte půlnoci, tím míň jich potkáte. Po půlnoci už žádného.

V noci se taky nějak míň prasí. Jednak je, jak jsem už psal, na silnicích míň aut a jednak jezdí lidé poněkud — jak to nazvat? — smířlivěji. Už vědí, že to „do vosmi” nestihnou, tak se asi nepotřebují nikam hnát. Málokdo si taky potřebuje dokazovat, že „na to má” — snad jako by řidiči v noci víc cítili, že jsou na stejné lodi. Navíc je taková cesta mnohem rychlejší — když jsme jeli do Ostravy, vyráželi jsme brzy ráno. Byla ještě tma a než se rozednilo, stáli jsme za Brnem u benzínové pumpy. Ta samá cesta nám odpoledne trvala asi dvakrát tak dlouho...

Já mám zkrátka řízení v noci rád. Jedu si v klidu a tichu, přiměřeným tempem, v autě je nějaký větší klid než přes den (což je stoprocentně jen můj subjektivní dojem), sleduju bílou čáru uprostřed silnice, druhou na kraji silnice a míhající se světýlka patníků. Když projíždím městy, bývají krásně prázdná a osvětlená, jako by si všichni lidé jen někam odskočili a město na ně zatím čekalo. A když zastavím u semaforu na červenou (většinou jako jediné auto na křižovatce), tak někdy zaslechnu cvakání akustické signalizace na přechodu pro chodce. Je krásné, jak tyhle stroje pracují i když je v tu chvíli nikdo nepotřebuje. Ale takových věcí si člověk všimne snad jedině v noci.

I proto jezdím v noci rád. Co vy?