nadhozené Lenou. Takové memento mori.

Lena píše o pomníčcích u cesty a v komentářích teď napsala: Taky je nesoudim, ale nechapu, chodit vzdychat na misto smrti :"Tady se to stalo! Tady !" hmmm...

Mám stejný pocit ze (své) smrti. Možná jsem zkažen četbou Tibetské knihy mrtvých, možná buddhismem, ale každopádně vím, že „kultura hrobů” není to co mne oslovuje. Když si představím, že někdo chodí co týden na hřbitov — proč? Vzpomínat na blízkého člověka? Ale proč takhle?!

On s tím místem neměl nic společného, nic hezkého jsme tam spolu neprožili, abych na to mohl vzpomínat, a to že tam leží jeho popel? Co je popel člověka?

Svůj hřbitov s blízkými mrtvými mám v sobě. Můj „hřbitov” tvoří vzpomínky na ně, někdy záměrné, někdy bezděčné — třeba vůně nebo nějaké slovo — a nepotřebuju k tomu místo, kde je napsáno jejich jméno nebo uložen jejich popel. A nepotřebuju k tomu ani jejich narozeniny, ani výročí úmrtí, ani Dušičky. Na „své mrtvé” si vzpomenu kdykoli o nich mluvím — a jejich památku uctívám ne tím, že bych zapaloval svíčky a šolíchal mramor hadrem, ale tím, že na ně vzpomínám v dobrém.

Zkrátka — pietní vzpomínka pro mne nijak nesouvisí s místem uložení něčího popela nebo s místem, kde dotyčný zemřel (a už vůbec ne se hřbitovem).


Ono by to taky blbě vypadalo, kdyby moji pozůstalí chodili do anatomického ústavu a zapalovali tam svíčku někde v depozitáři mezi kostrama.