Krátké pojednání o stopování z pohledu stopovaného, podivné asifeťačce a cestě do Humpolce.

Beru stopaře i stopařky, a to tak, že rád.
Francis Begbie, postavička z knihy a filmu Trainspotting od Irwina Welsche, ktrého naprosto nesnáším (Irwina Welsche, ne Francise Begbieho) neulítával na fetu, ale na lidech. Pamatujete na větu: „Ta holka dostala pulitrem a nikdo vodtud nevodejde, dokud nezjistim, kdo to udělal!”?

Já ulítám na lidech trochu jinak.

Rád lidi poslouchám. Ztracené existence, zářné existence, chudáky, boháče, svobodné i nesvobodné, s dětmi i bez dětí, agresivní i submisivní, manuály i intelektuály, každého. Zajímají mě. A nemám problém si s každým něco říct. Je to zábavné.

Proto beru stopaře.

Když jsem ve středu jel na velký pracovní výlet, byl jsem rozhodnut, že někoho naberu. A ejhle, u Golčova Jeníkova stopovala slečna. Přesně na tom místě, kdy jsem v září stopoval já, když jsem jel na nepovedenou večeři. Samosebou jsem zastavil.

Slyšel jsem už lidi mluvit rychle, velmi rychle a strašně moc velmi hrozně rychle. Tahle slečna ale mluvila ještě mnohem rychleji, vůbec nevím, jak to dokázala.

"Kam to bude?"
"Do Pelhřimova". Zkusili jste někdy říct „do Pelhřimova” během 0,2 sekundy? Pokud se vám to povede, pak jste jen dvakrát pomalejší než ta dívčina. Ona to ale vyslovila naprosto srozumitelně.

Jel jsem do Humpolce, to je tím směrem, tak jsem ji vzal a jen poslouchal. A dozvěděl jsem se, že:

"Sem byla v Praze to je hodně velký město v Tesku maj brigádu za dvanácttisíc a čtrnáctsetubytování tobychbyla blbá ne kdybych to nevzala né a v Praze sem zabloudila to je moc velký město sem se rozešla s klukem z Hradce a předtim se dvěma jinejma se jim nedivim dyš já furt nemámčas a v tý Hypernově majlepší saláty než v Lidlu protože sou bez majonézy ale sou dražší..."

A takhle mlela pořád. Páté přes deváté. Jednotlivé věty dávaly smysl, celek byl zmatený. Já jsem jen tak přitakal, jako že "jo.. jasně... no vidíte... žejo... ale ano... jasně..." a nechával ji mluvit. O bydlení, o chlastu, o Praze, Humpolci, Pelhřimově a Jindřichově Hradci. O Tescu, Lidlu a Hypernově, která se jí prostě líbí, o klukovi z Pacova a jinym z Hradce, o barvě na vlasy a psech, kočkách, výplatách, kafi a nonstopu v Kolíně...

Ona mluvila příííšerně rychle, ale úplně mimo nebyla. Když mi zazvonil telefon, tak zmlkla, a řádně vyčkala, až hovor ukončím. A když jsem zareagoval k věci, tak si toho všimla.

"Jsemsi teď vobarvila vlasy načerno, předtim jsem je měla blonďatý a předtim mahagon dozrzava ale to bylo hnusný, mě se to nelíbí!"
Já: "mě se líbí mahagonová a vlasy dozrzava."
"Faktjo? To mě teda vůbec. Máma se bude divit kdejsem byla a já byla v nonstopáči v Kolíně mě vyhodili a já šla až do Kutný Hory pěšky sem dobrá, né? Vám se líběj vlasy do zrzava? To mě teda né, to se vám divim!"

A v tomhle duchu se táhl její skoromonolog půl hodiny. Až do Humpolce.

A víte, co je nejzajímavější? Že vůbec nevím, jak vypadala. Ne že bych na to byl nějak extra zvědavý. Ale ona nastoupila, sedla si vedle mě a celou cestu upřeně civěla z bočního okna.

"Nevíte, kde je v Humpolci pivovar?" zkusil jsem závěrečnou otázku.
"Pivovar? Jááásně ževim! Hned vedle ubytovny!"