Nedávno jsem se zmiňoval o upovídané stopařce. Dnes jsem na své cestě na Moravu naložil stopaře. Úplný opak té stopařky.

Mladý člověk, odhadem tak 20 až 25 let. Pokud zrovna nemlčel, tak byl zticha, případně nic neříkal. Pokud však něco řekl, tak to stálo za to.

Pořád v ruce držel takovou tu malinkatou (půllitrovou) lahev s limonádou. A pil tím způsobem, že se trošku napil, jen takový nepatrný doušek, pak počkal tak dvě minuty a zase se maličko napil. Během těch zhruba padesáti kilometrů, co jsem ho z Kolína do Havlíčkova Brodu vezl, se takhle napil asi dvacetkrát. A vypil sotva čtvrtinu té půllitrové lahvičky.

Nerozumněl jsem tomu. Já piji trochu jinak. Napiju se pořádně, například čtvrt litru naráz, a pak si třeba hodinu dám pokoj. Nekouskuji to. Moc a moc jsem chtěl vědět, proč stopař pije tak divně. Ale on pořád mlčel, nebyl příliš komunikativní. Tak jsem se zeptal:

"Koukám, že máte žízeň..."
"No jo, já se vracim z Prahy od přítelkyně."

Dál jsem se raději neptal. Pochopil jsem, že o životě vím pořád kulový. Souvislosti v něčem tak jasném, jako je rozkouskované pití a návštěva u přítelkyně mi unikají. Ale přece ze sebe konkrétním dotazem neudělám hlupáka