který jsem vedl se svým pragmaticko-realistickým já při čtení předchozího příspěvku.


V komentářích k sofistikovanému řešení se rozjela diskuse o změně významu slov a o vývoji jazyka vůbec. Já si tu diskusi pročítal a najednou mé pragmaticko-realistické věčně oponující intelektuálovo já (dál jen P) prohlásilo:

P: Vždyť má ten Zdeněk pravdu. Jazyk se vyvíjí a s tím nic nenaděláš!

Já: Ale ne každý vývoj je ku prospěchu. Kdo posoudí, co je pozitivní vývoj a co slepá ulička?

P: Ve vývoji jazyka nejsou slepé uličky, všechno někam směřuje. Pokud se něco v jazyce vžije, má to právo být kodifikováno a stát se součástí jazyka.

J: Právo je hezké, ale otázka je — musí se to součástí jazyka stát? I když je to paskvil, ani ne přejatý, ale doslova opsaný, třeba z angličtiny?

P: Zrovna ty máš nejmíň co protestovat proti angličtině. S programátorským jazykem: „Mám tu hodnotu ve stringu” nebo „uložím to do keše”.

J: No, ano, jedná se o převzatá slova. Pojmenovávají něco, co se u nás nevžilo natolik, aby si to „lid” pojmenoval česky — ale to je obecně rys odborného jazyka.

P: Tak vidíš. Nad „zprocesováním pajplajny”, což je výraz manažerského odborného jazyka, se ale šklebíš...

J: Pozor! U „zprocesování pajplajny” mi nevadí ta pajplajna, ale to „zprocesování” — podle manažerského vzoru „vykomunikování”. Stejně jako by mi vadilo například „nakešovat” a „vykešovat” ve smyslu uložit do keše a odstranit z keše.

P: A proč? Vždyť je to naprosto regulérní způsob vytváření nových slov předponami... Pokud je slovo „kešovat”, tak může být i vykešovat a odkešovat, zakešovat... Když je od skladu odvozené uskladnění, tak proč by mělo vadit naskladnění a vyskladnění?

J: Nevím, ale tahle slova mi připdají hnusná. Umělá, šroubovaná, jako to vydodání...

P: Vydodání? Akorát dvě předpony, obě české, k českému slovu, co je na tom divného?

J: No že jsou dvě! Přeci nejsme Němci, abychom vytvářeli takováhle podobná vjedenkusdohromadyslepenáslova! To si klidně můžeme kodifikovat to Nekudovo „odpřipoposednutí”, přidávat k tomu malé pantomimické číslo a každému bude jasné, jaké tanečky při tom odpřipoposednutí na lavičce proběhly!

P: No samosebou že můžeme. Pokud to lid začne používat a stane se to všeobecně srozumitelným slovem, tak není důvod proč ho nekodifikovat! Uvědom si, že čeština je to, čím se mluví a píše, nikoli to, co je popsané v pravidlech.

J: Už jsem čekal, že se dozvím, že „čeština je o tom...”

P: Hehe... To bys ani nebyl ty, kdyby o tomhle nepadla řeč. Ale teď vážně: Co ti na otomovací vazbě vadí? Vždyť jí lidi rozumí, používají, je to živá vazba...

J: Ale je hnusná! Je to doslovný opis z angličtiny...

P: Hnusná, hnusná... To že se ti nelíbí ještě neznamená, že je špatná. Ani to že je opsaná z angličtiny! Z deseti miliónů lidí ji devět používá — podle demokratických principů je to tedy vazba správná a měla by se stát součástí pravidel. Už to vidím: „Být o (něčem)...” Z toho tě klepne, co?

J: Fujtajxl! Demokratická pravidla v jazyce, brrr! Demokratický jazyk je teď jiné, politicky korektní označení pro „jazyk mírného podprůměru”?

P: Elitářský nabobe! Jazyk není jen pro horních deset tisíc! A čeština už vůbec ne — vzpomeň si jak přežila. Jako jazyk chudých řemeslníků, podruhů, sedláků...

J: Ano. Na chvíli pak byla opět jazykem básníků a teď se díky vám, modernistům, z ní zase stane jazyk chudých řemeslníků, podruhů a sedláků. Lokajů ne, lokajové budou mluvit poangličtěle. Jazyk má být vznešený a krásný, aby mohl lidi povznášet. „Přiblížit jazyk k lidu” je jeden z největších nesmyslů. To máš jako „přiblížit básně lidu, zcivilnit je”... Větší blbost jsem neslyšel! Není třeba přibližovat básně lidu, naopak je třeba lid pozdvihnout k básním!

P: Á, pán má zase vznešené myšlénky! Když dojdou argumenty, vytáhne patos! Povznášet lidi jazykem! Stojí snad o to někdo? Nikdo nepotřebuje nechat se jazykem povznášet, jazyk slouží především k dorozumívání!

J: Jak vulgární... Pokud ano, tak v těch pravidlech taky bude „Já bysem, ty byses, my bysmese, vy bystese...”

P: A proč ne? Takhle se mluví, tak by se takhle i psalo. Bylo by to báječně jednoduché, rozhodně lepší než ty umělé vymyšleniny, co akorát každého matou a slouží snad jen k tomu, aby bylo ve škole podle čeho známkovat a aby se ti, co se je horko těžko naučili, mohli vytahovat na ty, co na to kašlou, co se potřebují jen domluvit...

J: Báječně jednoduché?! Pche! Byl by to paskvil!

P: Proč? Ty si totiž představuješ, že ta dnešní čeština je ta správná. Před sto lety by se o dnešním jazyku taky vyjadřovali jako o paskvilu. Kdybys zapátral, tak určitě najdeš nějakého Jindřicha Boleslava Chaloupku či nějakého podobného zastydlého obrozence, co se bude pohoršovat nad tím, že jsi teď nenapsal „pohoršovati”. Jazyk se totiž zjednodušuje! Vše směřuje ke zjednodušování — není čas učit se složitá pravidla a vyjadřovat se květnatě, jazyk je nástroj na domluvu mezi lidma a ne nějaká posvátná kráva!

J: Jednoduchý jazyk stačí jen jednoduchým lidem, kteří ho používají jako spotřební zboží. Přežvejkat, vyplivnout... Žádný čas na emoce nad jazykem, vždyť je to jen nástroj, jako třeba šroubovák. Kdo by se rozplýval nadšením nad šroubovákem, že? Chudoba používaného jazyka se odráží i v emoční chudobě. A pokud se bude jazyk „úředně zjednodušovat”, tak se za pár let Čech postaví v Louvru před Monu Lisu, podívá se na ní a řekne: „Hustý!”

P: A koho by to trápilo? Jen pár intelektuálů, co si budou psát svá pojednání a fejetony, své „češtiny na skřipci” a budou obhajovat něco, co lidi dávno nepoužívají a o co ani nestojí.

J: Lidi samosebou nepotřebují k dennímu dorozumívání „krásný jazyk”. Potřebují jazyk funkční. Ale jsem dalek toho, abych tvrdil, že takový jazyk je nedůležitý pro život.

P: Ale jo, ať si je ten tvůj krásnej jazyk — ale ať ho nikdo nevyžaduje jako normu. Ať zůstane jako archaická forma. V pravidlech bude: „My bysme, (arch. my bychom)...”, pravidla se zjednoduší, psaná forma se přiblíží mluvené a přitom té dnešní variantě budou lidé ještě několik set let rozumět. Asi jako my rozumíme Veleslavínovi...

J: Primitivní!

P: Ale realistické, bohužel pro tebe! Smiř se s tím, že za čas bude každému jedno, jestli třetí osoba množného čísla od „sedět” je „oni sedějí” nebo „oni sedí”, důležité je totiž sdělení a komunikace. A pokud budeš na takových kravinách bazírovat, tak budeš jen k smíchu.


Asi má pravdu. Asi budu.


Hezký Štědrý večer!