Páteční povídání o knížkách...

Dnes po ránu jsme v diskusi s Filipem Rožánkem narazili na povinnou četbu. Lépe řečeno já na ni narazil při vymýšlení peprných komentářů k článku Pan Brouček komentuje technické novinky uplynulého týdne. Brrrr. A to autoři vyhrožují minimálně jedním pokračováním! (Motto: "pan Brouček vypil na Vikárce čtrnáctou desítku a je připraven na cestu do budoucnosti, kde se hodlá poprat se všemi těmi úchvatnými digitálními hračičkami, které se zrodili v 20. týdnu úchvatného roku 2005.") (Citováno doslova i s hrubkou, pozn. aut.)

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na to, že Broučkiáda byla povinnou četbou. Někteří spolužáci ji četli a nadšeně referovali, tak jsem se i já začetl. Tedy pokusil začíst... Lidi, to vám byla naprosto nečtivá kravina! Alespoň mně tak připadala. Odložil jsem ji po dvaceti stránkách.

Povinné četbě jsem vůbec moc nedal. Přečetl jsem nejdřív Malého Bobše, ten se mi líbil, protože byl hezky ponurý (tu sugestivní popis umírání bratříčka, támhle radostný život v pazderně, no zkrátka lahůdka). Těšil jsem se tedy na druhou knížku, a tou byla Hanýžka a Martínek. Určitě se pamatujete... Přečetl jsem první dvě stránky. Pak ještě jednu, ze zvědavosti, jestli zbytek bude podobně nezajímavý. Pak poslední dvě.

Pak jsem dlouho na povinnou četbu nešáhnul ani klackem. Až na Babičku od Boženy Němcové... Bohužel, tehdy ještě bez ilustrací Martina Velíška (též zde). Takže jsem zase jen četl to o té Viktorce — a šmytec. Taky jsem se mořil s Divou Bárou. Pamatuju si jen, že z nějakého důvodu seděla v márnici. Nebo v hrobce? Nebo v márnici seděla ta slečna ve Svatební košili? Apropó — Kytice od Erbena byla taky moc pěkná! (Motto: "Jeden a půl mrtvoly na stránku! Nyní s bonusem — každá třetí mrtvola je mrtvola dítěte!")

Ještě na gymnáziu jsem se pokoušel o povinnou četbu. Otce Goriota jsem přečetl, ale vůbec už nevím o čem byl. Jen si pamatuju, že hned na začátku byla věta Penzion pro obojí pohlaví a ostatní a že jsem dlouho přemýšlel, kdo byl zahrnut pod těmi „ostatními”.

Chrám Matky Boží v Paříži od Huga (Motto: "Když půl hodiny prší, popíšu tím čtyři stránky!") jsem nedokázal strávit, zato jsem jeho obsah dokázal při zkoušení shrnout do deseti vět. Profesorka češtiny pak nebyla mocna slova. A tím skončily mé pokusy o čtení povinné četby.

Kupodivu jsem měl mnohem raději tu doporučenou. Nezvalovy Moderní básnické směry například. Nebo takový Poe (nejen povídky, ale i básně). Rimbauda i Verlaina jsem přečetl komplet celého. Stejně tak Trumana Capote (vyšly jen čtyři knížky). Nebo Tennessee Williams. (Motto: "Kdo si má sakra pamatovat, co se ve slově tenesí píše dvakrát?")

Odbočím od knížek — docela mi chyběl předmět, který by se dal nazvat „Kulturní výchova”. Tam by mi řekli něco o výtvarné klasice (kdo mi to jen říkal, že Rodin byl starořecký sochař), něco o výtvarné moderně, něco o architektuře (myslím, že zejména tento školský nedostatek poznamená českou krajinu na hodně dlouho), něco o hudbě (Motto: Kdy odešel Antonín Dvořák do Ameriky, co tam složil a o čem ty skladby jsou?) a tak. Myslím si, že kdyby učitel vytáhl na parchanty v páté třídě obrazy Hieronyma Bosche (třeba tenhle nebo tenhle, popř. tento), tak by významně ubylo kriminality mládeže. Možná by přibylo nočního pomočování, ale když se kácí les, létají třísky!

No a vrátím se ke knížkám. Dneska už na čtení nemám tolik času, tak si vybírám. Odbornou literaturu číst musím. Čtu i knihy o starém Římu, ty mě baví. A konečně čtu i lehkou oddechovou literaturu. Dnes už nemám čas na McBaina (Vzkaz pro Egiho: Stejně jsem měl nejradši Hluchého!) a myslím si, že kdo přečetl čtyřicet McBainových detektivek, jako by přečetl všechny... (Ale ta atmosféra je fajn, o tom žádná, to McBain umí!)

No a na Dava Barryho si udělám čas vždycky. Před nedávnem vyšla nová kniha jeho fejetonů, jmenuje se Dave Barry si na to musí sednout (Motto: Kdo nemá motto, jako by nebyl) a já se to dozvěděl teprve v pondělí večer! (V úterý odpoledne jsem ho už měl a ve středu jsem dočetl posledních 60 stránek...) To jen jako tip, kdybyste nevěděli, co číst o víkendu.