Zaskočila mě reakce čtenářů na můj včerejší článek, popisující schopnost lidí konat i proti svému svědomí, když jsou k tomu vyzváni. Z těch reakcí čišelo přesvědčení „ono to nebude tak horké, oni to věděli že jde o hru...”, zkrátka snaha nalézt omluvitelné vysvětlení pro výsledky pokusu.

V roce 1971 uspořádal Phillip G. Zimbardo známý Stanfordský vězeňský experiment (podle něho byl později natočen i film Experiment). 24 dobrovolníků, vybraných ze studentů VŠ, se mělo účastnit pokusu v simulovaném vězení — někteří jako „vězni”, jiní jako „dozorci” — po dobu dvou týdnů za 15 dolarů denně. Kdokoliv mohl z pokusu kdykoliv odstoupit, ale přišel tím o nárok na odměnu. Vše bylo jako ve skutečném vězení — pouta, všude mříže a kamery, dozorci v uniformách s pendreky, denní režim, „vězni” byli „zatčeni” a přivezeni v uzavřených vozech, při vstupu podrobeni důkladné osobní prohlídce... Dozorci měli jediný úkol: „Udržet pořádek”. V experimentu tentokrát nebyli žádní „provokatéři nastrčení experimentátorem”.

Pokud si myslíte, že prostě všichni ve volných chvílích seděli a hráli pexeso, protože věděli, že za 14 dní vše skončí, oni dostanou své peníze a půjdou domů, jste beznadějní optimisté. Experiment musel být ukončen po šesti dnech. Vyskytlo se sadistické chování dozorců, které jim přinášelo potěšení. Vyskytly se surovosti. Ti, kdo nesouhlasili, nezasáhli... Přitom všichni věděli, že vše je jenom hra.

"Dozorci" při vyhodnocení experimentu říkali například: "Byl jsem sám sebou překvapený... Nutil jsem je, aby si vzájemně nadávali a čistili záchody holýma rukama. V podstatě jsem vězně považoval za dobytek..."
Nebo: "Vybral jsem si ho, abych ho zvlášť pokořil, protože si o to říkal a taky, že se mi prostě nelíbil. Odmítal jíst párky. Rozhodl jsem se, že je do něho dostanu násilím. Nechal jsem mu jídlo stékat po tváři. Nevěřil jsem, že to jsem já, kdo tohle dělá. Nenáviděl jsem se, ale jeho jsem nenáviděl ještě víc za to, že nejí."

Podrobnější popis najdete na výše zmiňovaných Zimbardových stránkách.

A co z toho vyplývá? Mimo jiné to, že na lidské chování má zastávaná role zřejmě větší vliv, než se myslí. Nebo že v nějaké konkrétní sociální situaci se i mírný člověk může „zkazit” a že toto „zkažení” může být i velmi rychlé. Můžeme uvažovat i nad tvrzením „moc korumpuje”...
Ale rozhodně nemůžeme předpokládat, že je člověk vlastně „v jádru hodný”!