Tři příhody, o kterých vám kdekdo bude tvrdit, že se opravdu staly.
Příhoda číslo 1. — veselá. Pozdravujte Karla.
Skupina turistů z Prahy se vydala na výlet do jakési zapadlé části Slovenska. Nejspíš do Vysokých Tater. Po náročné výpravě se ubytovali v nějaké zapadlé vesničce. Vesničani je rádi pohostili a poskytli jim přístřeší. Ráno se turisté vzbudili a chystali se na další výlet. Vesničané se ptali:"A odkud jste?" Turisté jim řekli, že z Prahy. Vesničané „Z Prahy? Tak to pozdravujte Karla!” „Jakého ¨Karla?” „No Karla z Prahy!” „A jak máme v Praze poznat, jakého Karla máme pozdravovat?” „Snadno, jak jsme říkali, bydlí v Praze, má delší hnědé vlasy a nosí džíny.”
Příhoda číslo 2. — vulgární. Bububu.
Do vagónu metra vlezl starší pán s malou holčičkou. Zřejmě dědeček s vnučkou. Vnučka velmi zlobila. Dědeček byl nešťastný z toho, že mu vnučka dělá ostudu, ale nevěděl, jak ji zklidnit. V tom si všiml pankáče stojícího opodál. Pankáč vypadal velmi hrozivě, velké číro, řetězy kolem pasu, kožená bunda. Dědeček se k němu naklonil a zašeptal mu „Nemohl byste trochu postrašit moji vnučku? Pořád zlobí, tak kdybyste ji trochu vylekal, snad by dala pokoj.” Pankáč pokýve hlavou, nakloní se nad holčičku a řekne hlasem strašlivým „Bububu, ty píčo!”
Příhoda číslo 3. — tragická. Vítej v klubu.
Jakýsi chlapík se seznámil v baru s neznámou ženou. Pozval ji k sobě domů a žena pozvání přijala. Po noci plné vášně se chlapík probudí a na nočním stolku najde papír se vzkazem „Vítej v klubu AIDS.”
Co mají tyto tři příhody společného? Zřejmě se nikdy nestaly!
Všechny tyto příhody jsem slyšel vyprávět několikrát. Když jsem se zeptal, kde se dotyčný tu historku doslechl, řekl mi že mu to říkal jakýsi známý, který byl u toho. Pokud jsem si dovolil o věrohodnosti pochybovat, byl jsem umlčen, obvykle slovy „ty jsi debil, vždyť mi to říkal kamarád (sestra, bratr, kolega z práce...)”.
V jednom starším čísle jednoho poměrně solidního časopisu na toto téma psali. Že každý z nás zná několik podobných historek které mu říkal někdo známý a které se určitě a rozhodně staly, namouduši na psí uši na kočičí svědomí!
Nevěřte tomu! V tom časopise se k tomu vyjadřovali psychologové a vysvětlili, že jde o poměrně známý úkaz. Jako příklad uváděli historku číslo tři. A dodávali, že jde formu fabulace.
Proto nevěřte všemu, co se rozhodně stalo, protože známý vašeho kamaráda se to někde doslechl.
P.S. historku číslo čtyři, kterou jsem slyšel z asi deseti nezávislých zdrojů (klasika, známý mého kamaráda byl u toho blabla...) uvádět nebudu, protože je příliš drastická. Ale věřte tomu, že ji znáte!