Když jsem zde včera psal o klubech, uvědomil jsem si, že vlastně hledám nejen místo, kde bych mohl pobývat, ale hledám hlavně jistý druh chování.

S jistou bloggerkou jsme si vyměnili několik mailů a v tom posledním psala, že noblesa je krásné slovo. A já začal přemýšlet, zda noblesa je opravdu jen slovo, nebo zda má i dnes nějaký význam, nějakou náplň.

Vzpomněl jsem si na historku, kterou mi vyprávěl jeden můj známý, filmový fanda: Jistý muž byl za války v koncentračním táboře a dozvěděl se, že jeho spoluvězeň chce uprchnout. Neohlásil to, dokonce šel za tím spoluvězněm a řekl mu: „Příteli. Já vím, co chcete udělat. A viděl jsem, v jak žalostném stavu jsou vaše boty. Nuže, vezměte si mé.” — a s těmito slovy mu dal svoje zachovalé boty. Jméno toho spoluvězně jsem se nedozvěděl, ono asi ani není důležité. Pro náš příběh je důležité jméno muže, který se v takové vypjaté situaci zachoval tak noblesně, i když věděl, že mu hrozí smrt. A tím mužem byl Oldřich Nový.

On je tím, koho si vybavím, když slyším slova noblesní chování. Chování taktní, diskrétní, slušné, lidské a neobtěžující, velkorysé k chybám ostatních. A to je to, co mi chybí — nejen v mém okolí, ale (bohužel) i u mne samotného. I když se snažím, přistihnu se občas při netaktnosti, nediskrétnosti a podobně. Naštěstí člověk může tyto nemilé jevy odstranit vůlí a prací na sobě samém.

Vypozoroval jsem také zajímavou věc: Když jsem ve společnosti lidí, kteří se chovají noblesně, stávám se s nimi noblesním. Aniž bych se nějak musel hlídat. Jde mi to naprosto samo... A předpokládám, že jen málokdo by se dokázal chovat jak křupan na recepci u anglické královny.

A snad proto se chci setkávat s noblesními lidmi častěji, abych byl nucen chovat se také jako oni. Mám tak jistou šanci, že mi toto chování natolik přejde do krve, že se nakonec sám stanu noblesním. A třeba se mi podaří „nakazit” i další...

Vytyčuji si tedy dlouhodobý cíl: Někdo chce mít hodně peněz, čtyři auta, dvě chaty, ženu, tři byty pro tři milenky a zlatý řetízek okolo krku, aby ukázal světu jaký je king. Já se spokojím s tím, když se za dalších třicet let o mně bude mluvit jako o „noblesním starém muži”.

Dá to práci, to určitě ano. Vím, že budou situace, kdy bude velmi těžké udržet si sebekontrolu a ta předsevzetí... Ale za snahu to stojí.

A když se to nepodaří? Ano, může se to stát... Ale já si myslím, že i s vědomím tohoto rizika to není marné úsilí.