nebo taky „Zákazník je vždycky lama”, vyberte si...

To jsem měl takhle v týdnu jednání v jisté firmě. Byl jsem přijat šéfem, hovor začal a padla otázka „Co byste od nás potřeboval?” Tak jsem to řekl a šéf opáčil, že se tedy poptá a zavolal mladíka. „Tady pan Koudelka (jméno je vymyšlené) je odborník na tyhle věci... On bude vědět víc.”

Následoval asi desetiminutový hovor, kdy se mi on snažil vysvětlit, že to co požaduju technicky nelze provést. Já se ho ptal proč a on mi odpovídal napůl podivnými argumenty, přitom se tak blahosklonně usmíval, zkrátka — z celého jeho vystupování jsem cítil postoj „Achjo... Vůbec netušíš, jak je to těžký, protože nevíš, s čím my se tu potýkáme. Tomu TY prostě nemůžeš rozumět, protože ODBORNÍK na tyhle věci jsem tu JÁ!”

A tak šel vesele hovor dál a dál. Já se ptal proč to nejde, pan Koudelka se usmíval a tak „na půl huby” pořád opakoval mantru „No, to prostě nejde”. Po deseti minutách jsem navrhl řešení. Pan Koudelka mi ho dvakrát zamítl s tím, že „tak to nejde, protože...”, dvakrát jsem mu vysvětlil, že „tak to jde”, a on nakonec uznal, že mám pravdu.

Sláva, dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila... Ale určitá pachuť zůstala. Mám totiž dojem, že má role měla skončit požadavkem. On měl pak přemýšlet jak to udělat, na své „to nejde” si odpovídat otázkou „a jak by to tedy šlo?” a nakonec přijít s tím řešením, co jsem navrhl já, nebo s jiným, stejně funkčním.

Kdyby tu energii, věnovanou na povýšenecké vysvětlování „proč to nejde” vynaložil na vymýšlení toho, jak to udělat, aby to šlo, možná by se mě pak dotyčný šéf nemusel ptát, proč mám na jejich firmu tak vyhraněný názor.