Měli jsme školení bezpečnosti práce. To se sejde tlupa lidí v místnosti, přifuní panáček, co si myslí že je nepostradatelný a hodinu a půl vás zdržuje tím, že vám věší bulíky na nos. Což pochopitelně vůbec není předmětem tohoto příspěvku.

"Zdravotní prohlídku je povinen absolvovat každý zaměstnanec. Bez ohledu na pracovní zařazení. I účetní, i člověk v administrativě."
Tlupa školících se hromadně: „????????????????”
"No nekoukejte tak na mě. Je to tak. Málokdo si uvědomuje, že pokud pracovník nastoupí do zaměstnání bez vstupní lékařské prohlídky, a to do jakéhokoliv zaměstnání, tak je pracovní smlouva neplatná."
Koukáme na školitele asi tak, jak kouká husa do flašky a nechce se nám, ó neznalým, věřit.
"No nekoukejte tak na mě. Prostě je to tak."

Druhý den mluvím s kamarádem ultrakapitalistou. Že žádný jeho zaměstnanec nemá platnou pracovní smlouvu.
"No to je bezva! Všichni co u mě dělali teda dělali neoprávněně, takže mi Špidlisti budou muset vrátit všechny sociální a zdravotní pojištění co jsem za ně zaplatil!!!"
Je to tak, úspěšným se může stát ten, kdo každou informaci vidí z té pozitivní stránky.

Je výborné znát dobrého advokáta. A je ještě lepší ho nikdy nepotřebovat.
Já jednoho znám. Bavil jsem se s ním ohledně jedné nepříjemnosti. Je poučné advokáty poslouchat. Mají velmi zajímavý způsob vyjadřování.

Nejprve mi vysvětlil, že jsem v pohodě a nebude těžké můj problém zdárně vyřešit.
Do toho měl pár telefonátů. Škoda, že písmo (alespoň to naše) neumožňuje ukázat u slov přízvuky.
"Ale ovšem, paní Vopičková. Samozřejmě že vám na to dítě zaplatit musí... ... Ale né, to že je na nemocenské nic neznamená, bere přece nějaké peníze i jako nemocný... ... Ale to je absurdní. Ne, prostě musí, nemějte obavu... ovšem... ale jistě, nashledanou." (To se naštěstí mého právního problému netýkalo).
Lahoda, tohle poslouchat. Jeho hlas je přesvědčivý a uklidňující, mám se ještě co učit.

Nakonec se právníka ptám, jak je to s tou lékařskou prohlídkou a neplatností pracovní smlouvy, pokud prohlídka chybí. Advokát se dlouze, nahlas a patrně i upřímně směje a pak řekne, že to je úplná blbost.

Vylezu ven a v knihkupectví vidím knížku Heč, jdu do nemocnice. Pokud je název knihy jen trochu relevantní, pak se v našem zdravotnictví musely stát neuvěřitelné změny. Pokud se dítě může chlubit tím, že jde do nemocnice, tak je pokrok rychlejší než bych se nadál.

Jako dítě jsem několikrát v nemocnici byl. Hospitalizovaný. Strašnější zážitky nemám. Jen pro příklad: v devíti letech se zlomenou klíční kostí. Ležel jsem na pokoji s dvěma děduly. Jeden z nich tak strašně chrápal, že jsem myslel že se fakt... zblázním. Do toho naprosto příšerné jídlo, k pití nějaká tekutina s honosným názvem čaj. Když mi oznámili, že mě musí pustit domů o týden dříve, protože jim na chodbě umírají lidé a oni je nemají kam dát, bylo mé štěstí bezmezné. Tedy z toho, že jdu domů, ne že na chodbě umírají lidé.

Další hospitalizace bude jen proti mé vůli. Začátkem září mi říkali, že když si v nemocnici nepoležím, tak riskuji život. Sílu na podepsání reversu jsem v sobě našel ve chvíli, kdy kolem mě sestřička projela s vozíkem na kterém byly talíře s čímsi naprosto nepodobným jídlu (kolínka + Univerzální Hnědá Omáčka). Stejně mi nic není, jen takové škrábnutí.

Druhé škrábnutí se zlepšuje. Zeptal jsem se sestřičky, co mi dělala elektroléčbu a nějakou masáž (říká se tomu rehabilitace), jestli bych si už mohl trochu zasportovat. Tak na kolo prý můžu. Bezva, zítra dám první podzimní šedesátku.