Fobie — psychická porucha charakterizovaná chorobným strachem z věcí nebo situací. Tolik říká slovník. A já jednu fobii mám. Zřejmě kvůli ní nebudu moci přijít na Prablog.

Fobií existuje celá řada. Někdo se bojí pavouků, někdo psů. Další může mít hrůzu z velkého množství lidí, jiný zase z uzavřeného prostoru. A já mám fobii z mých fotek.

Znáte tu situaci: byla oslava, fotografovalo se. A za nějaký čas se účastníci oslavy sejdou a ukazují si fotky. Všichni jsou nadšení, připomínají si, kdo kde v jaké situaci byl vyfotografován.

Jiná situace: na návštěvu přijedou příbuzní odněkud zdaleka. Chvíli se nezávazně klábosí a pak někoho napadne vyndat alba s fotkami. „Hele, Jeníček když mu byl rok, Maruška když šla poprvé do školy” a tak dále a tak dále.

Z podobných situací se mi dělá fyzicky špatně. Pokud jsem na návštěvě, jsem rád že si popovídám s lidmi, které jsem třeba dlouho neviděl. Dobrá zábava končí ve chvíli, kdy se přejde ke kochání se fotkami. Abyste mi rozuměli, mě fotografie obecně nevadí. Když jedu na nějaké zajímavé místo, také si nějaké obrázky pořídím. Mě vadí fotky, na kterých jsem já. Dokonce mi vadí situace, kdy se prohlíží fotky, na kterých bych jen mohl být já. V tu chvíli odcházím, většinou pod záminkou venčení psa, nebo něčeho podobného.

Extrémní situace nastala, když jsem stěhoval byt jednoho příbuzného. Našel jsem tam balík s fotkami, a na každé druhé jsem byl já. Takové ty fotky typu „miminko, školka, škola, maturita, taneční” a podobně. Fotky jsem vyhodil. Ostatní, na kterých je sestra, bratr nebo jiní příbuzní, jsem si nechal. Jednou budu mít vzpomínku.

Zajímavé je, že do určitého věku (asi tak do 25 let) mi to nevadilo.

Proč takto jednám nevím a je mi to jedno.

A jak to souvisí s PraBlogem? Předpokládám, že si hodně účastníků přinese foťák. A bude se fotit. A já nechci, abych na těch fotkách byl. Což se samozřejmě nedá uhlídat. Na posledním PraBlogu se moje fotka vyskytla. Jednou jsem ji zahlédl. Už se na tu www stránku, kde se ta fotka vyskytuje, nedívám.

Docela mě to mrzí, protože jsem se těšil na setkání s mnoha lidmi, které bych rád poznal osobně.

I když si myslím, že moje případná neúčast zase takovou tragédií nebude

Jediné moje fotografie jsou na dokladech. S tím už jsem se vyrovnal.

Co budu dělat za pár let, až bude mít foťák každý (třeba v mobilu) si vůbec nedovedu představit. Snad jedině pustý ostrov. Doufám, že na něm bude solidní připojení k internetu.