veřejnoprávní...

Dělal jsem si malé soukromé peoplemetrové měření.

Na televizi se dívám minimálně. V poslední době mi to vychází v průměru tak 10 minut denně. (To nepíšu proto, abych dával ostentativně najevo, že jsem intelektuál a TV je pro mne jed. Je to zkrátka proto, že teď většinu dne sedím u PC nebo si čtu, tak na TV není čas, protože tyhle dvě činnosti jsou mnohem, MNOHEM zajímavější.) Ale jsou chvíle, kdy si potřebuju odpočinout od počítače i od knížek, a pak si TV pustím. A zjistil jsem, že téměř 95% toho času, který strávím koukáním na TV, sleduju ČT24.

Prostě mi ten kanál na mé sledování vyhovuje (a je mi jedno, co si o té volbě myslí „kritici intelektuálů”).

Rádio poslouchám jen v autě. Na cesty autem jsem si totiž vozil discmana, jenže s ním je ta potíž, že po pár cestách všechna CD znám a když si vypálím nové, tak to naráží na nepochopení: „Proč tam nedáš tamto s těma písničkama, co jsme poslouchali minule?”

Takže rádio... Jenže co? Z šedi „běžných FM rádií” vyčnívá jen několik stanic, na kterých nejsou velmi veselí uječení spíkři. Proglas nemohu poslouchat z důvodů víry, Vltava mě nudí, takže zbývá jediné snesitelné rádio, a to ČRo1 — Radiožurnál.

A teď mě Roj děsí, že už ani Radiožurnál není co bejval! To snad přestanu jezdit autem!


Shrnutí: Autor ve svém článku čtenáře seznamuje se svými preferencemi ohledně rádia a televize. Ukazuje se jako typický „veřejnoprávní” divák či posluchač a brání se (marně) případnému nařčení od některých čtenářů — intelektuálobijců, že si „hraje na intelektuála” a že má potřebu zdůrazňovat, že nesleduje Novu, neboť pro něj není dostatečně nóbl. Těmto čtenářům autor zároveň vzkazuje, že nepoznají rozdíl mezi „převážně sleduju X” a „zásadně nesleduju Y”, a že mu tedy mohou políbit prdel.

Pointa: Není.